Házení svatební kytice je relativně mladý zvyk, který jsme však nezdědili po našich předcích, právě naopak. Osvojili jsme si ho od západních zemí a oblíbili si ho natolik, že je dnes součástí již téměř každé svatby. Pro naše předky měla přitom svatební kytice mnohem hlubší význam, a tak ji namísto házení využívali mnohem šlechetnějším způsobem.
Svatební kytice je vyjádřením ženské touhy a plodnosti. Naši předkové věřili, že bez ohledu na to, z jakých květin byla uvázána, ochrání nevěstu před zlými duchy. Pestrost a hojnost kytice přitom hodně napovídala o bohatství, resp. chudobě novomanžele. Čím větší a různorodější svatební kytice byla, tím bohatší byla i samotná svatba. Naopak, chudé nevěsty využívaly při jejím vázání pouze květiny, jaké právě kvetly na louce, nebo ty, které našly na zahrádce před domem. Zničit svatební kytici a zahodit ji za sebe by však ani jedné z nevěst vůbec nenapadlo! Co s ní tedy dělali?
Házení svatební kyticí
Ani házení kyticí nemá jednotná pravidla. Všimnout si toho můžeme zejména ve filmech. Zatímco některé nevěsty házejí svatební kytici hned poté, co po obřadu vyjdou z kostela, jiné ji mezi skupinu svobodných dívek házejí až během svatební hostiny. V rámci svateb na Slovensku se přitom využívá zejména druhého způsobu. Nevěsta přitom kytici hází těsně před půlnocí – ještě předtím, než se odejde převléct buď do kroje nebo do půlnočních šatů. Zčásti tak má házení kytice symbolizovat jakousi rozloučenou se svým dosavadním, svobodným životem a vstup do života se svým manželem, pro který se nevěsta dobrovolně rozhodla.
Kytice jako svatební suvenýr
Jedním z nejčastějších způsobů, jak svatební kytice končily, byl, že si ji nevěsta jednoduše odložila. Hned po svatbě ji nechala pořádně vysušit a následně ji pečlivě odložila někam na tmavé místo. Takto odložená kytice ukrytá před světem dokázala vydržet i celá léta či dokonce desetiletí. Nevěsta z ní sice neměla žádný velký užitek, ale mohla se na ni dosyta vynadívat kdykoli se jí zachtělo na svůj svatební den v klidu zavzpomínat.